A teď k oslavě, jak to probíhalo?

Jelikož jsem měla moc práce a málo času, tak mi nezbývalo nic jiného, než odjezd na chatu odložit až na sobotu brzy ráno. V časných raních hodinách jsme já s bráchou a mamkou vyrazili na tramvajovou zastávku. Najednou koukám, kdo to támhle je. A on to Martin. Tak jsem se ptala, co tu dělá tak brzy a on se na oplátku ptal, co tu dělám tak pozdě. Nakonec jsem byla ráda, že jsem ho potkala. Jelikož my jsme jeli autobusem ze Smíchovského nádraží, což je mnohem rychlejší, tak jsme tam byli o hodinku dříve. Ostatní jsem poslala na vlak. A Martina jsem pověřila bojovým úkolem. Ani jednu z těch mých kámošek neznal, nikdy předtím neviděl a jeho úkol spočíval v tom, aby podle stručného popisu, který jsem mu dala všechny tři holky nějak sehnal a seznámil navzájem. Věřila jsem, že to dokáže. Zatímco v půl devátý jsme už nakupovali nějaké jídlo na poslední chvíli v Davli, vlak z Prahy - Braníka odjížděl těsně před devátou, tak jsme měli náskok. S nákupem a tou hromadou jídla, co jsme měli na zádech jsme spěchali do chaty. Z Davle se jde ještě asi 3km pěšky. Cestou jsme potkali dědu jak zrovna odjížděl z chaty. Tak jelikož už bylo skoro devět, tak mě vzal zpátky na nádraží, poněvadž bych dojít do chaty už nestihla. Cestou, když jsem už seděla v autě mi přišla smska. Lekla jsem se, že mi píšou, že nestihli vlak, nebo že někdo nedorazil, nebo něco takového. Ale mé obavy byly naprosto zbytečné. Martin psal, jestli bych mohla ještě koupit dvě tužkové baterky. To se mi tak ulevilo, že si to nedokážete představit. Tak mi děda zastavil u starého mostu a ještě jsme šli nakoupit. Vlak tu měl být asi za čtvrt hodinky, tak jsme spěchali. Už jsme měli celý nákup v košíku a já zjistila, že asi za pět minut jsou tu. Ale byla velká fronta u pokladny. Nezbývalo teda nic jiného, než nechat dědu na pospas dlouhé fronty a upalovat zpátky přes most na nádraží. Stihla jsem to akorát. A přesně jak bylo domluveno, všichni vylezli z posledního vagónu. Martin to dokázal! Do dneška ho obdivuju, že zvládnul seznámit a dát vlastně dohromady všechny tři holky, které nikdy předtím neviděl, ani na fotce. Po příjemném přivítání dorazil děda s nákupem a opustil nás. A já vedla tu skupinku bezva lidiček na to začarované místo, na které nikdy v životě nezapomenou. Slibovala jsem jim, že i když bude oslava naprosto bez alkoholu, srandy bude dost. Po té půlhodinkové krásné procházce mokrým a špinavým blátem jsme konečně dorazili na to posvátné místo - na naší malou chatičku. Zde na nás kromě spousty jídla čekala neuvěřitelná zábava. Zasedli jsme na verandu ke stolu, kde bylo připraveno pohoštěníčko. Kristina dokonce přivezla vlastnoručně upečenou a šíleně dobrou bábovku. Takže jídla bylo dost a dost. (Teď jelikož už je konec září a oslava byla v červnu, tak neslibuju, že tu bude všechno chronologicky popsané, protože jsem od té doby prožila ještě takových zážitků, že si už bohužel nepamatuju všechno.) Jak jsme tak seděli u toho stolu s jídlem, najednou Andrejka prohlásila, že jí maminka dala jako svačinku s sebou banán. A Martin to začal strašlivě řešit. Kdo Martina zná, tak si to umí předstait, viď Marťo? A vlastně od této chvíle jsme byli všichni naprosto posedlí banánem. Všechno bylo banánový. Mě napadlo udělat z toho banánu takovou malou pochoutku, prostě banánové překvápko. Ale to až později. Asi si myslíte, že co...no, jeden banán, oslava bez alkoholu...že stejně bude nuda, ale kdo tam nebyl, nepochopí. Já měla totiž připravené nějaké hry. Hry u kterých jsem si byla naprosto jistá, že zabodují a bude u nich sranda.

Pokračování příště....aby to nevypadalo, že na psaní kašlu, tak to bude rozděleno na části :-)